Proti nemocem   

Člověk jako takový v dřevních dobách posbíral něco bylin, pokud ovšem rozeznal léčivou bylinu od pošty a jal se léčit sám. Výsledek nebyl vždy zcela zaručen, neb záměny některých bylin mohly být katastrofické.

Ovšem ten, kdo se nic o bylinkách nenaučil, musel vyhledat nějakého ranhojiče. Ten poklepal tu, poklepal onde, a nasadil léčbu. Jak jinak většinou opět přes léčivé rostliny, a protože u něj docházelo k záměně bylin málokdy, většinou měl úspěch. Ovšem občas u něj došlo k záměně chorob a po tomto omylu byl pak většinou vypráskán katem nebo lidem z města. Takže zkoušel štěstí jinde.

Později již lékaři znali více, také již masti nemíchali sami a nesušili bylinky, anébrž již psali ručně recepty, které pak schváleny nemocenskou pokladnou šly s pacientem do lékárny a zde byly patřičně použity.

Dnes již návštěvy lékaře netřeba. Prostě mu zavoláte, že máte chřipku a on vám napíše léky. Někteří blouznivci sice trvají na osobní návštěvě, ale vědí, že se jí stejně nedočkají. A proto věří, že pacient vystudoval patřičnou „fakuli“, má státnici z „anči“, tedy anatomie, takže může naprosto přesně diagnostikovat. Ovšem recept si pacient sám napsat nesmí, to tedy ne. Kam by to také vedlo že ano. Takže lékař sáhne po klávesnici, pohlédne na monitor a již tam klepe co je nemocnému potřeba. Lékař neví, zda lék je či není k dostání. To není jeho záležitost. V dnešní době, kdy je počítač propojený se vším všudy, lékař netuší, zda je lék v lékárně tím méně a by znal jeho cenu. A tak začíná anabáze človíčka, který to netuší také, a proto musí zběhat asi deset lékáren.

V každé jedné vynadá lékárníci, která se vymluví na distributora léčiv nebo přímo na výrobce. A to je ten problém.

Právě distributoři léčiv jsou ti jediní, kteří za nic nemohou. Na vině je především ten, kdo má léky v lékárně objednávat. A je fuk, zda zapomněl nebo nevěděl. Je to prostě jeho chyba.